Emocím neutečeš. Nauč se je řídit, ne potlačovat

Emoce jsou základním kompasem lidské zkušenosti. Pomáhají nám rozpoznávat, co je pro nás důležité, a dávají našim vztahům hloubku. Přesto je mnoho lidí vnímá jako překážku, kterou je třeba zvládnout, potlačit nebo racionálně překrýt. Zejména v kultuře výkonu bývá emocionální projev často vnímán jako slabost. Muži i ženy, kteří jsou zvyklí fungovat efektivně a držet věci pod kontrolou, se tak často ocitají v paradoxní situaci. Aby mohli uspět, musí potlačit své emoce, ale právě tím ztrácejí přístup ke své vnitřní energii, intuici a empatii.

Moderní psychologie stále častěji zdůrazňuje, že cílem duševní zralosti není potlačení emocí, ale jejich regulace. Jak vysvětluje James Gross (1998), regulace emocí znamená schopnost uvědomit si svůj vnitřní stav, porozumět mu a zvolit vhodný způsob, jak s ním naložit. Potlačování naproti tomu spočívá v tom, že se snažíme emoci ignorovat nebo zakázat. Krátkodobě může působit funkčně, protože člověk se vyhne konfliktu nebo napětí, dlouhodobě však vede k psychickému i fyzickému vyčerpání. Studie potvrzují, že chronické potlačování emocí zvyšuje aktivitu sympatického nervového systému, což může přispívat k úzkosti, depresi a somatickým potížím (Gross & Levenson, 1997).

Když potlačujeme emoce, ztrácíme zároveň důležitou informaci o sobě. Strach, vztek, smutek i radost jsou signály, které nám ukazují, jak jsme propojeni se světem. Emoce samy o sobě nejsou problémem. Problém nastává, když se je snažíme kontrolovat místo toho, abychom jim naslouchali. Emocionální zralost začíná ve chvíli, kdy dokážeme přestat se sebou bojovat. Tím se zvyšuje nejen vnitřní stabilita, ale také kvalita našich vztahů. Lidé, kteří rozumějí svým emocím, dokážou lépe reagovat na druhé a vytvářet prostředí důvěry.

Práce s emocemi je dovednost, kterou je možné rozvíjet. Jedním z nejúčinnějších způsobů je rozvoj emocionální inteligence, kterou popsal Daniel Goleman (1995). Tato schopnost zahrnuje pět oblastí: sebeuvědomění, sebeřízení, motivaci, empatii a sociální dovednosti. Sebeuvědomění znamená rozpoznat, co právě cítím, sebeřízení pak schopnost regulovat svou reakci tak, aby byla v souladu s hodnotami a situací. Když se člověk naučí zastavit a vnímat, co se v něm děje, přestává být svými emocemi ovládán. Místo toho s nimi může spolupracovat.

Jednou z technik, které se v psychologické praxi osvědčují, je metoda pojmenování emocí. Výzkumy ukazují, že už samotné verbální označení emoce snižuje aktivitu amygdaly, tedy centra strachu v mozku (Lieberman et al., 2007). Když například místo "jsem naštvaný" řekneme "cítím frustraci, protože se necítím vyslyšený", dochází k větší regulaci emočního napětí. Tato jednoduchá praxe pomáhá lidem převést vnitřní chaos do struktury a tím získat pocit kontroly, který nevychází z potlačení, ale z pochopení.

Dalším důležitým prvkem je sebesoucit, tedy schopnost přistupovat k sobě laskavě v okamžicích selhání nebo bolesti. Kristin Neff (2011) popisuje sebesoucit jako kombinaci uvědomění, sdílené lidskosti a laskavosti k sobě. Místo kritiky, která zvyšuje stres, vede sebesoucit k větší odolnosti a otevřenosti. Lidé, kteří si dovolí prožívat emoce bez odsuzování, jsou schopni rychleji se zklidnit a reagovat uvážlivěji. Sebesoucit tedy není opak disciplíny, ale její hlubší forma, která vychází z přijetí.

Emoce nejsou překážkou racionálního myšlení, ale jeho součástí. Antonio Damasio (1994) upozornil, že bez emocí bychom nebyli schopni činit rozhodnutí. Emoce dávají našim volbám význam, pomáhají nám rozlišovat, co je pro nás důležité. Racionální analýza bez emočního rámce se může stát prázdnou a odpojenou od reality lidských potřeb. Proto není cílem být „chladný a vyrovnaný“, ale vědomý a citlivý.

Schopnost řídit emoce začíná u ochoty je vnímat. Tím, že si dovolíme cítit, obnovujeme kontakt se svou lidskostí. Psychologické zralosti se nedosahuje tím, že se zbavíme emocí, ale tím, že se naučíme být s nimi. Emoce nejsou nepřítel, kterého je třeba zkrotit. Jsou kompasem, který ukazuje směr, pokud mu nasloucháme.

Zdroje

• Damasio, A. (1994). Descartes’ error: Emotion, reason, and the human brain.

• Putnam.Goleman, D. (1995). Emotional intelligence: Why it can matter more than IQ.

• Bantam Books.Gross, J. J. (1998). The emerging field of emotion regulation: An integrative review. Review of General Psychology, 2(3), 271–299.

• Gross, J. J., & Levenson, R. W. (1997). Hiding feelings: The acute effects of inhibiting negative and positive emotion. Journal of Abnormal Psychology, 106(1), 95–103.

• Lieberman, M. D., Eisenberger, N. I., Crockett, M. J., Tom, S. M., Pfeifer, J. H., & Way, B. M. (2007).

• Putting feelings into words: Affect labeling disrupts amygdala activity in response to affective stimuli. Psychological Science, 18(5), 421–428.Neff, K. D. (2011). Self-compassion: The proven power of being kind to yourself. HarperCollins.