První konzultace bez stresu: co čekat, co si připravit a co z ní získáš

Pro mnoho lidí představuje první konzultace s psychologem, koučem nebo mentorem krok do neznáma. Někdy se pojí s očekáváním, že hned přijde řešení, jindy s obavami, že budeme souzeni nebo že nebudeme vědět, co říct. Přitom právě první setkání bývá nejdůležitější pro to, aby se vytvořil prostor důvěry. Tento prostor není terapeutickým výkonem, ale lidským setkáním, ve kterém se začíná tvořit vztah mezi odborníkem a klientem.

Výzkumy v oblasti psychoterapie dlouhodobě potvrzují, že kvalita vztahu mezi terapeutem a klientem je nejsilnějším prediktorem úspěšnosti terapie bez ohledu na konkrétní metodu (Norcross & Lambert, 2018). To znamená, že nejdůležitější není technika, ale způsob, jakým se cítíme v přítomnosti druhého člověka. Vztah založený na respektu, empatii a otevřenosti umožňuje klientovi uvolnit obrany, které si nese z běžného života. Právě tehdy může vzniknout prostor pro změnu.

První konzultace je často momentem, kdy člověk poprvé nahlas pojmenuje to, co ho tíží. Už samotné vyslovení problému má terapeutický účinek. V okamžiku, kdy formulujeme své myšlenky, začínáme je strukturovat a tím získáváme nad nimi větší kontrolu (Pennebaker, 1997). Není tedy nutné přicházet s jasným plánem ani přesně definovaným cílem. Úplně stačí přijít s upřímným záměrem zjistit, co se děje. Odborník pak pomáhá rozplést spleť myšlenek, emocí a situací, které člověka drží na místě.

Jedním z nejčastějších mýtů o první konzultaci je představa, že by člověk měl být „připravený“. Ve skutečnosti je mnohem důležitější být autentický. Terapeut nebo kouč nepotřebuje dokonalý přehled o životní historii. Potřebuje vidět člověka takového, jaký právě je. Pokud má klient obavy, že nebude vědět, co říct, je to naprosto v pořádku. Zkušený odborník ví, jak rozhovor vést tak, aby se přirozeně rozvinul.

Velkým přínosem první konzultace je také to, že pomáhá získat perspektivu. Když se člověk trápí delší dobu, jeho pozornost se často stáčí dovnitř a dochází k tzv. kognitivnímu tunelu (Beck, 2011). Vidíme jen problém a nevnímáme širší souvislosti. Odborník přináší nadhled, který není zatížený našimi vnitřními obavami. Pomáhá pojmenovat to, co je vidět zvenku, a tím otevírá nové možnosti řešení.

Z pohledu koučovací praxe bývá první konzultace také prostorem pro zmapování cíle a motivace. Cílem však není okamžitě stanovit plán, ale zjistit, co klient skutečně potřebuje. Někdy člověk přichází s konkrétním cílem, například změnou zaměstnání nebo zlepšením vztahu, ale během rozhovoru vyjde najevo, že podstatou je ztráta smyslu nebo únava. Kvalitní kouč či psycholog proto nehodnotí, ale naslouchá a klade otázky, které pomáhají klientovi se v sobě vyznat.

Je důležité vědět, že první konzultace není závazek. Slouží k tomu, aby obě strany zjistily, zda si rozumí. Pokud se člověk necítí komfortně, je naprosto v pořádku hledat jiného odborníka. Důvěra se nedá vynutit. Když však vznikne, stává se základem hlubší práce. Jak uvádí Carl Rogers (1957), terapeutická změna nastává tehdy, když se člověk cítí přijímán bez podmínek. V takovém prostředí se může otevřít i to, co bylo dlouho skryté.

Z praktického hlediska může být užitečné si před první konzultací poznamenat několik myšlenek. Například: Co mě přivedlo sem? Co bych si přál, aby se změnilo? Čeho se nejvíce obávám? Tyto otázky nejsou testem, ale pomůckou, která usnadňuje začátek. Někteří lidé si také po konzultaci zapisují dojmy a myšlenky, které během rozhovoru vznikly. Tento proces psaní podporuje reflexi a pomáhá integrovat prožité uvědomění do běžného života (Pennebaker & Chung, 2011).

První konzultace není o řešení, ale o setkání. Je to okamžik, kdy člověk přestává být sám se svým problémem. A právě to bývá první krok ke změně. Pomoc není slabost, ale odvaha. Každé rozhodnutí pro rozhovor s odborníkem je rozhodnutím pro sebe. V konečném důsledku nejde o to, kolik odpovědí dostaneme, ale zda jsme konečně začali klást ty správné otázky.

Zdroje

• Beck, A. T. (2011). Cognitive therapy of depression. Guilford Press.Norcross, J. C., &

• Lambert, M. J. (2018). Psychotherapy relationships that work III. Psychotherapy, 55(4), 303–315.Pennebaker.

• J. W. (1997). Writing about emotional experiences as a therapeutic process. Psychological Science, 8(3), 162–166.

• Pennebaker, J. W., & Chung, C. K. (2011). Expressive writing: Connections to physical and mental health. In H. S. Friedman (Ed.), The Oxford handbook of health psychology (pp. 417–437).

• Oxford University Press.Rogers, C. R. (1957). The necessary and sufficient conditions of therapeutic personality change. Journal of Consulting Psychology, 21(2), 95–103.